Měď z historické perspektivy hojení ran

Staří Egypťané (3900 -1550 př. n. l.) –léčili rány a oční infekce
Číňané (3000 př. n. l. –1100 n. l.) –léčili kožní, oční a systémové infekce
Řecká kultura (1300–323 př. n. l.) –léčba bércových vředů, kožních, očních, plicních, vaginálních a gastrointestinálních poruch. Měděné náramky na artritidu.
Římská kultura (~600 př. n. l. -476 n. l.) -léčba očních a kožních onemocnění, zánětů krčních mandlí, hemoroidů, análních prasklin a obecně ošetřování ran
Mayské a Incké kultury (~ 600 př. n. l. -1 500 n. l.) –používaly se gázy namočené v roztoku síranu měďnatého k ‚‚dezinfekci‘‘ operačních ran
Aztékové (1500-1700 př. n. l.) –používali oxid měďnatý na kožní onemocnění
Afričtí obyvatelé -síran měďnatý se široce používá k hojení vředů a kožních onemocnění.

Hippokrates z Kosu (460 –375 př. n. l.), otec lékařství, měl bércový vřed. Ránu léčil pomocí různých druhů vařených bylin smíchaných s vínem používaným jako čisticí prostředek. Používal také různé druhy solí, oxidy mědi, k vysušení a zklidnění rány se používalo i olovo. Ve svém díle „De Vulneribus“ napsal, že obvazy na rány obsahující práškové sloučeniny mědi se doporučují k léčbě plicních, vaginálních a gastrointestinálních onemocnění a bércových vředů a infekcím čerstvých ran se předchází posypáním rány suchým měděným práškem.

Největším lékařem starověkého Říma byl Aulus Cornelius Celsus(25 př. n. l. –45 n. l.), který byl autorem velké lékařské encyklopedie „De Medicina“. V této práci je měď zmíněna jako důležitý lék pro praktické lékaře, a to pro léčbu pohlavních chorob a nehojících se chronických vředů.